„V Česku stále vyrůstají děti, které nemají žádné své „doma“. Nemají místo, které je jen jejich, nemají ani vlastní čepici a když jdou ven, berou si nahodile nějakou ze společného košíku. Ano, řeč je o dětech z kojeneckých ústavů a dětských domovů, jejichž osudy jsou v těchto dnech v rukou českých poslanců, kteří ale se změnou pro děti v ústavech ostudně otálejí, přestože odborníci i veřejnost přinášejí argumenty, proč pro děti je nejlepší vyrůstat v neústavním prostředí.

Jsou ale i dobré zprávy – bez ohledu na to, jak na děti kašlou čeští poslanci, myslí na ně jiní. Dětský domov v Praze na Zbraslavi byl také jedním z klasických dětských domovů, v posledních měsících ale nastoupil pod vedením nové ředitelky Radky Soukupové cestu změny. Mění se v centrum podpory rodin, které pomůže rodinám v krizi (třeba právě proto, aby nemusely dávat své děti do podobných ústavů), a děti z domova už nyní umisťuje do komunitních domácností, kde vyrůstají co možná nejpodobněji jako děti v běžné rodině.

Dětem s těžším postižením či větším skupinám sourozenců je těžké najít náhradní rodiny. Dokud nebudou mít pěstouni od státu takovou podporu, aby bez problému zvládli i péči o takové děti, musíme hledat jiná řešení. Jedním z nich je cesta komunitních domácnosti, jako to dělají na Zbraslavi.

Zbraslavské řešení odpovídá i na odpor těch poslanců, kteří se domnívají, že některé děti jsou prostě neumístitelné a po zrušení ústavů skončí na ulici. Neskončí. Tohle strašení nemá oporu v datech, ve zkušenostech naprosté většiny evropských zemí a nyní už ani v české praxi. Dokáží konečně čeští poslanci, že jim osudy českých dětí nejsou lhostejné?“